Poprvé jsem se s tvorbou ve veřejném prostoru setkala už na střední škole, kdy jsme spolu s několika spolužáky tvořili malby do podchodu v Ústí nad Orlicí. Tehdy jsem poprvé vyměnila svůj pokoj, kde tvorba probíhá v soukromí, za prostor, kterým každý den prochází spousta lidí. Najednou se moje malby dostaly do dialogu s lidmi, kteří spěchali na vlak, vraceli se domů, šli do školy nebo do práce. Postupně jsem si uvědomila, že umění ve veřejném prostoru by nemělo být jen vizuálním zpestřením, ale důležitou součástí každodenního života místních lidí. Mělo by proměňovat běžná, často přehlížená místa v kulturní body, které podporují setkávání lidí, posilují vztah ke komunitě a pomáhají utvářet místní identitu. Umění totiž dokáže zvýraznit charakter prostoru, připomenout jeho hodnoty a nabídnout lidem možnost vytvořit si k němu osobní vztah. V tom vidím největší přínos umění ve veřejném prostoru. Ne v tom, že prostor ozdobí, ale že mu dá nový význam a lidem nabídne důvod se na chvíli zastavit a rozhlédnout se.